Guláš

     Chata stála na samém konci nepatrné vesničky ztracené vysoko v úbočí slovenských hor. Bylo po bouřce, v tuto roční dobu velice časté. Útržky mraků se plazily po stráních, až se přehouply přes vrcholky a bez pasu překonaly státní hranice. Slyšeli odtud rozvodněný potok. Vykouklo slunce.

    Jiří s Kryštofem vynosili lavice k zahradnímu stolku. Věra připravovala čaj. Maruška se snažila fotoaparátem zachytit pomíjivost kapky.

    Sesedli se kolem stolku.

    “Pršelo tak silně, že jsem se vůbec nevyspal,“ oznámil Jiří a demonstrativně zívl, “do toho ten plch, pořád něco hledal v kuchyni.“

    “Co je to plch?“ nevěděla Maruška.

    Věra rozlévala čaj.“To je takové zvířátko. Vypadá jako malá veverka. Žije u nás na půdě.“

    “A já, co tam pořád tak šramotí,“ pokývl Kryštof, “myslel jsem, že sou to myši.“

    “Ne, to je plch.“

    “Zajímalo by mě, co dělal v kuchyni,“ řekl Jiří, “žádného jídla, které tam bylo se ani nedotkl. Ani hub, ani bramborových slupek.“

    “Jak je to velký?“ vyptávala se Maruška, “leze to do pokoje?“

    Jakákoli odpověď na obě její otázky byla náhle přerušená silným kvičením, které se ozývalo odněkud zdola.

    Všichni otočili hlavu. Nic. Ticho. Jen šumot vody. Pak zaštěkal pes.

    “Co je to?“

    Další krátké, ale pronikavé kvičení. Zase štěkot psa.

    “To je asi divoký prase,“ řekla Věra a přelila si svůj hrnek s čajem. “Jé, já sem si to přelila,“ smála se a snažila se utřít tekutinu z rukávu.

    “To je divný, co?“ podotkl Kryštof.

    Maruška se ohlédla. “Co je divný?“

    “Kvičí dost vyděšeně.“

    “Třeba ho dostali pytláci,“ hádal Jiří.

    “Neslyšeli jsme žádnej výstřel.“

    “Možná ho chytili do pasti.“

    Znovu kvikot a hned potom štěkot psa.

    “Tady pytláci moc nejsou,“ řekla Věra.

    Kryštof vstal a naslouchal.

    “Nepůjdem se tam podívat?“ zeptal se Jiří.

    “Já bych tam rači nechodila,“ řekla Věra.

    “Jdeme,“ zavelel Kryštof.

    “Neblázni Kryštofe.“ Ani Marušce se to nezdálo být dobrý nápad.

    Ale jakýsi neznámý, snad lovecký pud, roznítil v chlapcích krev a teď už je nic nemohlo zastavit. Nešli sebejistě, ale zvědavost a touha překonat strach byli silnější. Navíc z ješitnosti nemohli couvnout. Za nimi v závěsu klopýtali obě dívky.

    Doběhli na cestu, která vedla k potoku. Odtamtud se teď stále ozýval štěkot psa. Zpomalili a v jednotném houfu kráčeli obezřetně k lesu. Jiří šel první a snažil se nahlédnout za křoviny a maliníkové keře.

    Už byli u potoka, když v tom se zastavil a zašeptal: “Támhle je.“ Ukázal dolů do tmavého koryta.

    “Kde?“ zeptal se Kryštof, který měl špatný zrak.

    Jiří se přikrčil a ukázal rukou.

    V korytě, asi dvacet metrů od nich, leželo a chrochtalo  roční sele divokého prasete a kolem pobíhal velký huňatý pes. Když spatřil lidi, někam se vytratil.

    Kluci sebrali odvahu a pomalu se blížili korytem k seleti. Leželo v potoce na boku a občas s sebou trhlo. Z krku mu vytékala krev. Obestoupili ho na vzdálenost jednoho metru. Bezmocně na ně hledělo.

    “Chudák,“ řekla Věra, která se přiblížila až když viděla, jak tam nad ním beze strachu stojí.

    “Kde se tady vzal ten pes?“

    “To je sousedů.“

    “A jak to, že tady takhle volně pobíhá?“

    “Nevím, asi jim utek.“

    Nahoře na cestičce se objevil nějaký muž. Na rameni nesl velkou sekeru. Prohlížel si je a pak na ně tou sekerou ukázal: “To máte na celý týžden.“

    Podívali se jeden na druhého.

    “Co tím myslí?“ nechápal Kryštof.

    “Vytnite si tunáky ten stromček, nohy mu zviažte a odneste si ho hore. Máte sekeru?“

    “To se musí do hodiny vyvrhnout,“ řekl zkušeně Jiří, který začal tušit.

    “Nemáme sekyru,“ křikl Kryštof.

    “Tak ja vam požičiam svoju.“ Muž sestoupil do koryta. Nahoře na cestě se objevila Maruška s fotoaparátem.

    “To se musí do hodiny vyvrhnout, že?“ žádal Jiří po domorodci potvrzení.

    “Áno. Tu máte nôž.“

    Nikdo se nože ani nedotkl.

    “My to totiž neumíme,“ vysvětlila Věra s rozpačitým úsměvem.

    “Neviete?“

    “Keby stě nám trebas poradil,“ přidal se Kryštof.

    Muž  beze slova poklekl k raněnému zvířeti a rychlým pohybem mu sekyrou zasadil několik ran do hlavy. Prase zachroptělo, trhlo s sebou a přestalo se hýbat.

    Chvíli počkal až vyteče krev a pak mu rozřízl břich, vnořil dovnitř ruce a vytahal ven chuchel vnitřností. Kryštof se odvrátil. Jiří vše naopak fascinovaně pozoroval. Maruška to fotila.

    Muž podetnul kmínek mladého doubku, osekal větve a pak tyč postavil před Kryštofa, jako kdyby mu předával vlajku. Kryštof se o tyč opřel. Muž vytáhl provaz a svázal zvířeti nohy.

    “Tak a teraz si ho odtiahnite.“

    Nikdo se ani nepohnul. Chlapík si očistil sekyru a tesák o trávu a chystal se k odchodu.

    “Takto to prestrčte cez nohy a hoďte si ju na chrbát.“

    “Ale, co s ním budeme dělat?“ řekl Kryštof, “vždyť to neumíme stáhnout a naporcovat.“

    “A nechcete ho vy?“ zeptal se chlapíka Jiří.

    “Nie,“ ošil se nervózně domorodec a bůhvíproč se ohlédl, “to je vaše. Spravíte si guláš.“

    “Nevieme ako to naporcovať,“ zopakoval Kryštof a rukama pro jistotu ukazoval jako když krájí.

    Mužova tvář se stáhla a chvíli nad něčím přemýšlel.

    “A kde bývate?“

    “Tam hore,“ ukázala Věra.

    “Dobre, odneste si ju a ja k vám prídem.“

    “To je od vás pekné,“ řekl Kryštof.

    “Děkujeme,“ řekl Jiří.

    “Vedle Orgoňovcov,“ upřesnila Věra. 

    Maruška si muže vyfotografovala. Domorodec se zachmuřenou tváří odkráčel pryč. Kryštof prostrčil praseti tyč mezi nohama a pak se ho s Jiřím pokusili zdvihnout.

    “Uf, to je tíha,“ vyhekl Jiří, “vůbec bych nevěřil, že může tolik vážit, co?“

    Kryštof neodpověděl. Měl zrudlou tvář a na krku naběhlé žíly. Táhli prase do kopce po kluzkém červenohnědém listí.

    “Teď kdybysme tak potkali hajnýho,“ podotkla Věra.

    Jiří se zastavil. “To je pravda, myslel by si, že sme pytláci.“

    “Běž,“ poručil Kryštof netrpělivě.

    “Tak bysme mu řekli, že ho zakousnul pes,“ radila Maruška.

    “Jen jestli by nám věřil. Myslim, že se to musí nahlásit. Že si nemůžeš jen tak odnýst mrtvý prase domů a uvařit si ho.“

    “To je jasný. Aby si ho totiž mohl domů odnýst ten hajnej. Sou to hajzlové.“

    “Povíte si to nahoře.“

    “Tak bysme mu řekli, že mu ho zrovna nesem.“

    “Minulej rok jsem byl o silvestra na slovensku na túře a celou dobu jsem slyšel výstřely.“

    “Stejně je hodnej ten člověk, že přijde a stáhne nám ho, co?“

    “Proč myslíte, že ho nechtěl?“

    “Asi se bojí hajnejch víc než my. Tak běžte už, mám otlačený celý rameno.“

    Dotáhli prase nahoru a složili ho na podlahu v kuchyni.

    “Co s ním chcete dělat?“ zeptala se Maruška.

    “Sníme ho, přeci.“

    “Myslela jsem, že nejíš maso, Kryštofe.“

    “Jim přece ryby.“

    “Ale tohle není ryba.“

    “Nejim maso, který celej život stojí v jednom chlívku a trpí.“

    “Aha.“ Maruška pozdvihla obočí. “Tak dobrou chuť.“

    “Ty si nedáš?“ zeptala se Věra.

    “Ne, děkuju.“

    “Ona je vegetariánka,“ vysvětlil Kryštof.

    Maruška chvíli mlčela a pak pohodila hlavou, “a co když bylo nemocný?“

    “To prase?“

    “Jo.“

    “Nesmysl. Zakousl ho pes. Příčina smrti je jasná.“

    “A jakto že ho zakousl? Bylo třeba nemocný a nedokázalo mu utéct.“

    “Ty tvoje teorie.“

    “A proč se teda toulalo samo, bez matky?“

    “Zahnala ho sem bouřka.“

    “Aha.“

    Marušce došly argumenty a tak se alespoň tvářila zarputile. Kryštof se rozhlédl.

    “Ještě si někdo nedá maso, které nám dnes matka příroda ráčila milostivě poskytnout?“

    “Já si dám,“ pokrčil rameny Jiří.

    “Uvaříme gulášek,“ usmála se Věra.

    “Já myslím, že by byl hřích ho tam nechat pro červy, když už to takhle dopadlo, ne?“

    Za chvíli přišel domorodec s nožem a se zástěrou. Pověsili prase v kůlně a on ho stáhnul a porcoval. Maso házeli do kýble.

    Nakonec se jim podařilo vnutit mu polovičku úlovku.

    “Má strach,“ svěřila jim Věra, “kdyby to u něj našli.“

    “Stejně je to hodnej člověk,“ díval se za ním Kryštof.

    Jako znamení souhlasu mu nad hlavou zašramotil plch.

    "Měli bysme s ním něco udělat," řekla Maruška.

    "S kým?" zeptal se Jiří.

    "S plchem."

    "Uděláme ti ho na smetaně," zavtipkoval Kryštof.

    "S ním se nedá nic dělat," řekla Věra. "Prostě tady bydlí."

    Vaření guláši se vyžádalo daleko více času, než předpokládali. Maso se dusilo, potilo, bublalo, poskakovalo, ale nechtělo měknout. K večeři si tedy namazali chleba s máslem a hrnec s masem odstavili na kraj plotny.

    "Správnej guláš musí bejt pořádně odleželej," řekl Jiří.

    Šli spát, všichni byli z dnešního dobrodružství dost utahaní.

    Ráno je ale čekalo překvapení. Hrnec ležel převrhnutý na podlaze a zbytky masa byly roztroušené všude kolem.

    "Tohle je pořádně uleželý guláš," smála se Maruška.

    "Kdo to udělal?" nechápal Kryštof.

    "Slyšela jsem v noci ránu," řekla Věra.

    "Co se děje?" přišoural se Jiří z pokoje, "aha, tak teď už je mi to jasný."

    "Co je ti jasný?"

    "Už vím, čím se živí plch."

    "Čím?" zeptala se Maruška.

    "Gulášem."

    "To je ten váš dar matky přírody."

    "To je pěkný," povzdychl si Kryštof, "ale co budem jíst? Zapomněli jsme kvůli tomu dojít včera nakoupit."

    Věra otevřela spižírnu a vytáhla ven několik plechovek. "Uděláme si třeba zálesácký guláš."