Pozvání na kávu

30.05.2011 19:18

         Josef s Adélou vyšli před kavárnu. Nesli si šálek kávy. Posadili se na chodník a navzájem si připálili cigaretu. Chvíli tak seděli a pozorovali chodce. Najednou se odkudsi vynořila postava. Byl to sportovně oblečený chlapík se slunečními brýlemi na nose, přestože se už smrákalo.

Zastavil se u sedící dvojice, nazdvihl brýle, chvíli tak stál a zíral na ně a přitom vyrovnával narušenou rovnováhu.

Pak řekl: "Nedáte si se mnou šampaňský?"

Adéla se zeptala Jozefa: "Co říká?"

"Jestli si s ním nedáme šampaňský."

"To myslí vážně?"

"To nevim."

"A nemůžeš se ho zeptat?"

"To můžu."

Josef se obrátil k chlapíkovi, ale ten na odpověď nečekal a usazoval se na zemi. Vytáhl z igelitové tašky tři flašky šampaňského, jedno Malibu, dva kartony cigaret značky Marlboro, které když rozbaloval, tak se mu rozsypaly a byl jimi posypaný celý chodník. Viditelně mu to nevadilo.

"Mohl bys to otevřít?" strčil Josefovi do ruky šampaňské.

"Otevřít? Jo otevřít, aha, no můžu to zkusit, už jsem šampaňský dlouho neotvíral."

Josef žil z podpory a z toho co mu dobří lidé dali. Do města přijel pro nějakou součástku k vodnímu čerpadlu. Měl dlouhé umaštěné vlasy, roztrhané kalhoty a plandavé tričko.

Adéla měla vlasy nazrzlé, černé tričko a pruh neurčité látky kolem boků. Boty neměla.

Příchozí se jmenoval Marek. Hrabal se v igelitce a vytáhl ještě dvě čokolády a polárkový dort.

Josefovi se postupně podařilo otevřít všechny lahve šampaňského a každý s jednou lahví v ruce si připil na zdraví a na Markovy narozeniny.

Asi za půl hodiny si Josef vzpomněl, že nechali v kavárně ještě nějaké kamarády a vydal se pro ně. Aleš se Zuzanou seděli u stolu v nekuřácké místnosti a jedli z jedné misky vegetariánský salát. Když jim Josef řekl co a jak, rychle dojedli, zaplatili a vyšli před kavárnu.

Marek měl ohromnou radost, že potkal tolik nových kamarádů a pozval je všechny k sobě domů na kafe.

Na Újezdě, číslo 16 se zastavili před obrovskými vraty.

"Ale mám doma hroznej bordel," vzpomněl si Marek.

"To nám nevadí," mávl rukou Josef, "kdyby si viděl, jakej bordel mám doma já."

"Nebo já," řekl Aleš.

"O co de?" zeptala se Adéla.

"Má doma nepořádek," vysvětlil Josef.

"Kdo?"

"Marek."

"A co?" nechápala.

"Nevim," pokrčil rameny Josef, "asi mu máme říct, že nám to nevadí."

"Tak mu to řekni."

"Už jsem mu to řek."

"Tak v čem je problém?"

Marek našel klíče a pokoušel se strefit do zámku. Vešli na dvůr pavlačového domu. Nahoře ve třetím patře byl Markův byt.

Vešli do kuchyně. Všude ležela spousta nářadí, jinak byla kuchyň skoro prázdná. Prošli dál do pokoje. Uprostřed stál stolek s televizí, vpravo stůl a pohovka, na kterou se příchozí naskládali, vlevo na madraci ležel nahý svalnatý chlap, přikrytý jenom zlehka dekou.

"To je můj brácha," vysvětlil Marek.

Pak pustil nahlas rádio a zapálil si. Bratr se nevzbudil. Marek chvíli zevloval po místnosti a vykládal, že je pozval na kafe.

Ukázal na Josefa a řekl: "Hele, ty, běž ho uvařit."

"Kafe? Já mám vařit kafe?" koktal Josef, "vždyť ani nevim, kde je."

"Běž do kuchyně," přikázal Marek, "určitě se poznáte."

Josef se odšoural do kuchyně.

Marek zesílil hudbu.

"Nemohla by ta hudba hrát míň nahlas?" zeptala se Adéla.

"Zeptám se," řekl Aleš a obrátil se k Markovi. "Nemohla by, prosím tě, ta hudba hrát míň nahlas?"

"Proč?"

"Nevím, zeptám se," pokrčil rameny Aleš a obrátil se k Adéle. "Proč chceš, Adélo, aby hrála míň nahlas?"

"Proč? Protože to hraje příliš nahlas."

"Jasně," řekl Aleš a tlumočil to Markovi.

"To neni problém," řekl Marek a zakymácel se směrem k věži. Z kuchyně přišel Josef.

"Nemůžu najít to kafe."

Marek se odvrátil ze své cesty, zapřel se o Josefa a tlačil ho do kuchyně.

"Tady," ukázal na jedinou poličku, co měl, na které stála jediná plechovka.

"Aha, to jsem si nevšim, díky."

"Neni zač." Marek se vrátil do pokoje a zesílil muziku. Chvíli stál nad postelí, pak poklekl a zatřás naháčem. "Vstávej, máme návštěvu." Bratr nereagoval.

"Nešlo by otevřít okno?" zeptala se Adéla.

"Co? Co říká?" blekotal Marek.

"Jestli by se nedalo otevřít okno," řekl Aleš.

"To nejde. Já si to tady rekonstruuju sám, chápeš? Stojí to dost peněz."

"Já vím, ale jestli by se nedalo otevřít i to druhý okno," zopakoval trpělivě Aleš.

"Nedalo. Už na tom makám dva roky. Ale nepotřebuju od nikoho žádný úvěry, rozumíš mi?"

"Rozumím, ale Adéla se ptá, jestli by se dalo..."

"No dyť ti to vysvětluju, nedalo. Jde to pomalu. To okno otevřít nejde."

"Aha," pochopil konečně Aleš a obrátil se k Adéle. "Nejde to. Nedá se otevřít."

"Proč?"

"Nemá... nemá kličku."

"Co nemá?"

"Kličku."

Marek znovu třásl bratrem a volal mu do ucha, ať se vzbudí, že přišla návštěva. Bratr nejevil známky života.

Káva všechny povzbudila a tak za chvíli ožila nálada. Adéla a Aleš tančili, Josef s Markem o něčem diskutovali a Zuzana bloudila po bytě a hledala záchod.

Marek vzal Josefa za rameno a halasil: "Pojď, ukážu ti to tady." Odhrnul závěs od malé místnosti bez oken. "Tady bude druhej pokoj, rozumíš, tady je šatna a támhle nahoře postel." Pak ho dotlačil do kuchyně. V rohu, za sádrokartonem byla koupelna. "Tohle je koupelna, tohle je sprcha, tady je pračka a tady v kuchyni to ještě neni dodělaný. Nechci si od nikoho pučovat, chápeš?"

"Aha," řekl Josef. "To máš po babičce, ten byt?"

"Ne, to jsem koupil."

"Jasně," řekl Josef, "to muselo stát dost peněz, co?"

"Pět miliónů."

"Jasně," řekl Josef, "máš to tady pěkný."

"To teprv bude pěkný. Dělám si všechno sám, chápeš, jde to dost pomalu."

"Jasně," řekl Josef, "a co děláš za práci? Teda, jestli se můžu zeptat."

"Kopáče."

"Cože? Kopáče, tomu nevěřim."

"Dělám kopáče," opakoval Marek.

"To není možný, nevypadáš na kopáče."

"Jo, dělám kopáče. Našetřil jsem si na to. Byl to můj sen, bydlet na Malý Straně, chápeš?"

Přišla Zuzana a řekla, že nemůže najít záchod.

"Je na pavlači," ukázal Marek.

Přišli do pokoje. Adéla držela v ruce videokameru a mířila ji na Marka.

"Co to dělá?"

"Co to děláš, Adélo?" zeptal se Josef.

"Točim si vás."

"Točí si tě," vysvětlil Josef.

"Aha, tak ať si mě klidně natočí. A ještě si může natočit bráchu. Brácho, vstávej, máme návštěvu."

"Nebuď ho," řekl Aleš, "my už pudem. Je hodně hodin. Kafe už jsme vypili..."

"Šampaňský taky," vzdychl Josef.

Marek se probral. "Tak jste popili a pokouřili a teď chcete jít, co?"

"No, je dost pozdě," řekl opatrně Aleš.

"Neni ještě tak pozdě. Hej brácho, vstávej, máme návštěvu."

"Bude lepší, když pudem."

"Tak jste popili a pokouřili a teď chcete jít, co?"

"Co je za problém?" zeptala se Adéla.

Marek se opřel o futra dveří a pronesl: "Teď dejte do placu něco vy."

"My?" ohlédl se udiveně Josef po ostatních, "a co?"

"To je jedno. Dejte něco do placu."

Aleš otevřel tašku a vytáhl jablko. "Já mám jabko," řekl.

"Jabko," protáhl Marek, "nemáte ňáký drogy?"

"Co kdybysme už šli," řekla Adéla.

"Nemáš ňáký drogy?" zeptal se jí Josef.

"Proč?" zeptala se Adéla, "on je policajt?"

"Ne, není, něco chce."

"Nic nemám, to v kavárně byl zbytek."

"Nic nemá," oznámil Josef.

"A vy?" dotíral Marek.

"Já sem dal jabko," řekl Aleš.

Marek vzdychl. V tu chvíli se vrátila Zuzana ze svého bloudění po pavlači.

"Kdes byla?" ptal se Aleš.

"Potkala jsem tam ňákýho člověka."

"Na záchodě?"

"Ne, na pavlači."

"A co chtěl?"

"Pořád mě zval k sobě domů na kafe."

„Ty by si šla na kafe k cizímu člověkovi?“

„Ne, nešla, seš blbej?“

"A cos mu teda řekla?"

"Že si to ještě rozmyslim."

"Tak to si teda rychle rozmysli, protože tady Marek chce výkupný."

"Jaký výkupný?"

"Tak už vypadněte!" vztyčil se na posteli Markův bratr. Všichni na něj zírali, jako kdyby vstal z mrtvých.

"Jdeme!" zavelel Aleš.

"Když někdy přijedeš do Vimperka, tak se stav u mě na kafe," řekl Josef, kterému to bylo trochu trapný.

"Jasně," zachrčel Marek.

Všichni se rychle vytratili a zastavili se až dole u domovních vrat. Byly zamčené.

Aleš zalomcoval klikou. "Sakra, co budeme dělat?"

"Někdo bude muset skočit pro Marka," řekl Josef.

"Je zamčeno?" zeptala se Adéla.

"Jo," odpověděl Josef, "někdo musí dojít pro Marka."

"Já ne," zašklebila se Adéla, "byl tak divnej."

"Mohla bys skočit pro toho chlápka, co tě zval na kafe," otočil se Aleš k Zuzaně.

"To si se zbláznil. Ten byl ještě divnější. Běž si sám."

"Já ho neznám."

"Já přece taky ne."

"Ale znáš ho víc než já."

"Viděla jsem ho jednou."

"No právě a sám tě oslovil, určitě ti neodmítne odemknout dveře."

Josef mezitím bedlivě prozkoumal vrata a všiml si zástrček. Vytáhl je a vrata získala určitou výkyvnost. Opřel se do nich, ale nepovolila.

"Musíme se opřít všichni," řekl.

"Chceš jim vyvrátit vrata?"

"To je blbý jim ničit vrata," řekla Zuzana.

Shora se ozval řev. Všichni se bez dalšího pobízení zapřeli do vrat. Jednou, dvakrát, napotřetí se s křupnutím otevřela.